XXXVIII. Mezinárodní letní MČR masters 2023
Přestože jsme zdaleka nebyli nejpočetnějším týmem, tak jsme po domácích, kterých ale bylo dvakrát tolik, postavili druhý nejvyšší počet 12 štafet a ty štafety stály 8x na stupních vítězů. Ono to heslo KPS „Jeden duch, jeden tým, jedno vítězství!“ vážně funguje a zvažuji, že příště vynechám individuální starty a budu se soustředit jen na štafety, protože úspěch v týmu si člověk vychutná víc, než když je na to sám, a to i jako divák. Ale nebyly to jediné medaile. Dále přivážíme 42 ks individuálních medailí a bedrunky Petra s Andy se navíc 4x prosadily na stupně vítězů i v celkovém hodnocení disciplín napříč věkovými kategoriemi dle masters bodů, za což dostaly od pořadatelů i velké perníkové řády. Samozřejmě v našem podání padlo i plno osobních rekordů, ne naší zásluhou padly rekordy ČR a jeden v podání Petry Weber dokonce evropský na 50P, který má teď hodnotu 0:32,14 = krásná práce a hezky se na to dívá. Gratulujeme!
Ale už konec srandy. Mnohé české dámy měly v minulosti svého Guru Járu, který je dokázal odháčkovat. My veteráni máme svého Guru Míru, který nás dokázal k pozdněvěkovému plavání zaháčkovat. Medaile jsou v jeho podání samozřejmostí. Další a další osobáky též. Závodní repertoár rozšiřuje o další a delší tratě. Ale teď bacha: Míra si pořídil nové závodní plavky! I když nejen díky tomu se výrazně přiblížil nedávnému českému rekordu našeho mladšího kolegy Romana Procházky, se kterým jsme se při tréninku párkrát potkali v jedné dráze na bazéně (nebudu tvrdit, že ten rekord má jen díky tomu, to ať posoudí sám). Až si Míra Poláčků oholí nohy, tak doplave těsně za Romanovým časem. A až si navíc oholí i ten mroží knír, tak rekord neodolá. Stačí se podívat na tu sněžnou radlici co má pod nosem a musí to být jasné i laikovi, který nemá doktorát z pokročilé kvantové fyziky. Promiň, Romane, čekali jsme, že Tě Míra překoná už teď, ale odkládá se to až na příští závody. Ale alespoň rekord zůstane v klubu, takže nemusíš být tak smutný. Míra je navíc studnice vědomostí. Aby také ne, vždyť začal závodit v době, kdy Johnny Weissmüller zaplaval jako první člověk na světě kraulovou stovku pod minutu, navíc na plovárně vymezené kládami na řece. Proto má také detailní informace o výstavbě veškerých bazénů v ČSSR i poslední informace o chátrání týchž bazénů v ČR.
V počtu medailí Míru trumfla vlčice Petra Štěpánová. Ale to je klasika a tím pádem i nuda to pořád dokola popisovat. Naštěstí si umí i mistrovství okořenit a překvapit sama sebe. Takže stručně a jen pro zajímavost si Duracellka Adéhádéčková v pátek v Ostravě střihla půlmaraton v rámci Runczech, aby si v sobotu dopoledne protáhla svaly na koňárovi (400PZ) a po štafetě se vyplavala na 800VZ. Samozřejmě, že vše v osobních rekordech a to přesto, že se jednalo o po sobě jdoucí disciplíny. Odpoledne, sotva doplavala svůj úsek v poslední rozplavbě mixových štafet ji volali na start v první a poslední rozplavbě na 200M, takže se vyklusala cestou na start a neměla tak čas myslet na to, že při dvoustovce motýlem pravděpodobně zhebne, což je představa většiny veteránů, kteří v rámci pudu sebezáchovy o tuto trať nezavadí ani pohledem, a když zavadí, tak se vzápětí pokřižují, ačkoli jsou většinou ateisti. Přežila. Díky tomu byla po zbytek odpoledne v takovém rauši, že se vznášela pod stropem bazénu jak žába nafouklá heliem. Jedna dobrá zpráva na závěr povídání o Petře: I když to tak vypadá, tak není mimozemšťanka, která přilétla odněkud z Venuše a není ani dcera Majky z Gurunu spadlé z oblakov! Nešla trsat na mistrovský večírek, ale místo toho šla relaxovat/spát!!!
Na večírku naopak excelovaly bedrunky v čele s Andy, která se úspěšně vrátila do závodního kolotoče a velkou Míšou. Malá Míša zase všechny kolem udivovala schopností pozřít několik kompletních slavnostních večeří (nechápu, kam to dává), v čemž měl pro změnu prsty Jura, který tak zblbnul servírku, že obsluhovala jen náš stůl, kam nosila večeře jiných klubů. Mám rád ten jeho smysl pro humor a i ta jeho sekaná chutnala ve 2 ráno náramně.
Na závodech se zjevila i paní Colombová. Ač bytem v Pardubicích nestihla sobotní dopolední program a dorazila až na ten odpolední. Stinki, kterého většina „nových“ „starých“ členů KPS zná jen z vyprávění, se stavil a po 2 letech bez tréninku pomohl všem štafetám na bednu. Holt pan sprinter. Ale v individuálních disciplínách se mu tak nedařilo, přestože si vzal na pomoc tréninkové plavky. Ale tréninkové plavky se nerovná trénink, i když spousta písmenek je shodných.
KPS Ostrava opět zanechal v Pardubicích nejvyšší dojem na několika frontách. Vrchní rozhodčí Marcela nás má za své už od závodů v České Lípě a jsme její oblíbenci. A po pátečním večerním občerstvení v restauraci U Vatikána, jehož účtenka by se dala přirovnat snad jen k měřícímu svinovacímu pásmu, nás vrchní zdravil uctivě v pozoru před restaurací kdykoliv jsme šli kolem, s čerstvě načepovanými Vilémy v obou rukou a slovy „Vítejte přátelé!“. Čo to táram, vlastně říkal spíš „Baník pi..!!!“ a na celý víkend nám rezervoval čestný stůl hned vedle stolu štamgastů. Díky tomu jsme se mohli osvěžit i cestou na večírek, protože celodenní sluníčko a náročný program na bazéně nás úplně vysušili. I cestou z večírku, kdy už bylo po zavíračce, nás nechal chvilku posedět. Tu hospůdku jsme si zamilovali a záměrně jsme chodili kolem kdykoliv jsme otevřeli dveře hotelu, dveře bazénu, zkrátka každé dveře, na které jsme v Pardubicích sáhli. Dršťková, ve které byly fakt dršťky a dokonce v takovém množství, že zbývalo jen málo místa na tekutou část polévky, a to za cenu 35,- Kčs, kecám … 35,- Kč. Grilovaný flák krkovice, výpečky se zelím, dokonce Caesar salát s grilovaným kuřecím masem pro bedrunky, ve kterém byl asi naporcovaný celý pštros podle toho množství masa … prostě porce, ze kterých se najedla i malá Míša. Takže jsme odhlásili starty v nedělní závěrečné disciplíně 1500VZ a celý tým se šel s Pardubicemi rozloučit do Vatikána, při té příležitosti poobědval a získal tak energii na cestu do dom, přičemž účet byl opět dlouhý jak šerpa ne na hrudi přes prsa missky, bo missky a prssa nejdou moc do kupy, ale šerpa přes prsa bedrunek, bo bedrunky a prssa už k sobě ladí naopak moc dobře. Já tu hospůdku chcu … do Poruby … někde poblíž ulice Gen. Sochora … Vlčice Péťa obětovala jednu ze svých zlatých medailí, vrchního dekorovala a na obě líca pocalovala!!!
Popis cesty domů by bylo zase jen nošením jehličí na mraveniště, tak o tom zase někdy příště.
Tak takové to tedy bylo.
